Mezi ulicemi Husovou, Jilskou a Jalovcovou se nachází klášterní areál pražských dominikánů. Původní románský kostelík sv. Jiljí pražští biskupové proměnili na kapitulu. Po kapitule na Pražském hradě a Vyšehradě to byla třetí kapitula u nás a měla nemalý význam. Dokládají to události kolem zasvěcení kostela. Dne 3. května 1371 světil chrám sám arcibiskup Jan Očko z Vlašimi za účasti Karla IV. s manželkou Alžbětou Pomořanskou. Významným kazatelem v kostele sv. Jiljí byl Jan Milíč z Kroměříže, který zde kázal česky už v roce 1364. Členem kapituly pravděpodobně byl i sv. Jan Nepomucký, generální vikář pražské arcidiecéze. Za husitských bouří kapitula zanikla a podávalo se zde podobojí. Chrám byl však stále významným místem. Zdejší farář byl pověřen vyjednáváním o basilejských kompaktátech (jednání mezi basilejským koncilem a zástupci českých husitů v roce 1436).

Dominikáni sídlili v Praze původně od roku 1225 u dnes již zaniklého kostela sv. Klimenta ve čtvrti Poříčí v dnešní Klimentské ulici. Odsud přesídlili asi roku 1239 ke kostelu sv. Klimenta (dnes Klementinum). Po příchodu jezuitů se roku 1556 přestěhovali do kláštera sv. Anežky Na Františku. Konečně v roce 1626 získali chrám sv. Jiljí a koupili více domů severně od kostela. S budováním kláštera se započalo v roce 1663 a projekt ve slohu raného baroka vypracoval Carlo Lurago, jehož později ve vedení stavby vystřídal Giovanni Domenico Orsi. Závěr prací lze klást do období kolem roku 1700, i když ve 2. pol. 18. století došlo k několika drobným architektonickým zásahům v exteriéru i interiéru. Severní část pak byla upravována ještě v 1. pol. 19. století.

Prostorově rozsáhlý konvent zaujímá podlouhlou lichoběžnou parcelu v sousedství chrámu sv. Jiljí a svými křídly svírá dva dvory, oddělené od sebe příčným křídlem. Budovy dosahují výšky dvou pater, pouze v severovýchodní části vytváří 3. patro altánová nástavba. Poměrně jednoduchým raně barokním fasádám uličních průčelí dominují raně barokní portál v Jalovcové ulici, historizující dřevěné výklady v přízemí v Husově ulici a vstupní portály z 1. pol. 19. století v Jilské ulici. Výrazný prvek dvorních fasád představují arkády a arkádové pavlače. Místnosti v přízemí a v 1. patře si zachovaly raně barokní klenby, v severní části, původně samostatném domě, se nachází místnost s gotickou žebrovou klenbou, dále průjezd klenutý renesančně a rovněž renesanční schodiště.

Pozornost si zaslouží refektář se štukovou a malovanou výzdobou stropu z počátku 18. století a knihovna se štukovou výzdobou a barokními knihovními skříněmi.

Slovem refektář (lat. refectorium) byly nazývány společné jídelny mnichů v křesťanských klášterech. Nebyly užívány k pouhému stravování a souvisejícím modlitbám, ale i jako reprezentační prostory.

Velký barokní refektář vznikl na sklonku sedmnáctého století jako hlavní reprezentativní sál nejvýznamnějšího dominikánského kláštera v českých zemích. Dnešní podobu získal sál po raně barokní přestavbě, za jejíhož autora považujeme Carla Luraga. Bratří kazatelé věnovali mimořádnou pozornost ideové koncepci jeho umělecké výzdoby (dokončena zřejmě před rokem 1712). Bohatou štukovou dekoraci zdí a klenby doplňuje téměř padesát maleb rozdělených do několika cyklů různého obsahu i formátu. Vzhledem k základní funkci sálu jako jídelny na freskách převažují biblické a legendární scény s motivem jídla.

Historické prostředí refektáře a celého areálu kláštera samozřejmě láká i filmaře. Natáčel se zde např. slavný film Amadeus režiséra Miloše Formana.

Střed klenby zaujímá monumentální scéna Svatba v Káně Galilejské zachycující okamžik, kdy služebníci naplňují nádoby vodou, kterou Ježíš na přání své matky proměňuje ve víno. Sousedící malby Svatý Jiljí napájí raněnou laň a Svatý Dominik s bratry obsluhováni anděly byly inspirovány legendami o patronu konventu a zakladateli řádu. Rovněž „hodovní“ scény v čele sálu vycházejí z evangelií a dominikánských legend.

V okenních výklencích se nachází série osmnácti podobizen světců a blahoslavených, jejichž posláním je manifestace duchovního významu dominikánského řádu (sv. Tomáš Akvinský, sv. Vincenc Ferrerský, sv. Kateřina Sienská a další). Námětem zbývajících maleb jsou promyšleně zvolená podobenství a citáty vesměs biblického původu. Pozoruhodnou součástí maleb jsou nenápadné znaky dobrodinců z řad šlechty, rytířů i církevních hodnostářů, kteří spolufinancovali výzdobu refektáře.

Máte zájem u nás uspořádat vaši akci?